Čížkrajické stránky

Kalendář

Sam

O Samovi

Sama jsme si pořídili hned, jak jsme se odstěhovali z koleje, protože já nechci být bez psa déle, než je nezbytně nutné a už jsme se na něj hrozně těšila. Původně jsem měla zálusk na fenku boxera, ale ti se Martinovi nelíbí. Líbí se mu naopak labradoři, takže jsme si začátkem léta 2002 pro jednoho jeli do Křeče u Černovic, kde se Sam 4. dubna narodil. Sam je bez PP, protože jsme tomu tehdy nepřikládali takový význam. Možná i díky tomu není ve všem jako typický labrador – je dost dominantní a rád se pere. Taky nemusí vodu (ještě tak se svlažit, když je moc horko, ale nějaké dlouhé cachtání…?) a aportování považuje za naprostou pošetilost. Na druhou stranu překypuje typicky labradoří láskou ke všemu živému (hlavně mláďatům), žravostí a bezstarostností.

Už jako malé roztomilé štěňátko nám Sam dával jasně najevo, že to s tou v knihách tolik vyzdvihovanou láskou k páníčkovi a radostí ze spolupráce nebude tak růžové… Snažil se vyhovět, to jistě, ale zejména sám sobě. Pokud se naše představy s těmi jeho shodovaly, pak nebyl problém. Běda ale, když se lišily… Sam se přizpůsoboval velmi nerad a dával okatě najevo své zhnusení z věčných zákazů, usměrňování a omezování jeho svobodomyslné duše. Stejně tak plnění zbytečných povelů na cvičáku považuje dodnes za maximální potupu a nikdy s tím nespěchá. Sam je velmi silná osobnost a i své projevy přízně dávkuje skromně. Od mala se příliš nemazlil, a když jsme k němu večer přisedli, že se pomuchlujem, často hlasitě vzdychl a odešel si lehnout jinam. Dnes se to trochu změnilo, hlavně proto, že už není „jedináček“ a musí o naši přízeň bojovat se žárlivou a dotěrnou beauceronkou. Sam je rád v centru dění, nic mu nesmí uniknout, miluje společenské akce a návštěvy, ale když je toho moc, zakryje si ucho a oko tlapkou a hlasitým mručením jednoznačně naznačuje, že by byl rád, kdyby už se zhaslo a byl klid.

Rady vyčtené z knížek na Sama většinou příliš nefungovaly. Například oblíbené plácnutí novinami k přerušení nežádoucí činnosti – Sam se hbitě otočil, noviny popadl do zubů a s výrazem „to je prima nová hra“ se o ně začal přetahovat. Zkoušela jsem se mu na procházkách schovávat, abych omezila jeho nezávislost a naučila ho si mě hlídat. Sam se ovšem nadále věnoval svým záležitostem a na mé blbnutí za stromem nebral ohledy. Kdyby bylo po jeho, klidně by procházky absolvoval sám… Já ho beztak jen ruším neustálými pokusy o hru či výchovnými zásahy.  

Sam nikdy nepotřeboval nějakou zvláštní socializaci. Byl si od mala naprosto jistý sám sebou i tím, že svět kolem je tu pro jeho zábavu a nic zlého se jemu, Samovi, nemůže stát. Novinky řešil s přehledem a bez zaváhání. První jízdu autem, vlakem i po jezdících schodech absolvoval naprosto samozřejmě, jako by tak jezdil denně. K cizím psům se vrhal se skálopevným přesvědčením, že budou z jeho přízně beze zbytku nadšeni a bez výhrad ji opětují. Když ho pes místo toho kousl, Sam tomu neuvěřil a příště se k němu hrnul znovu…

Asi ve tři čtvrtě roce jsem se Samem začala chodit na cvičák. Zpočátku jej to bavilo, hlavně tedy úvodní a závěrečné hraní si s ostatními psími výrostky. Výcvik v mezičase bral jako nutné zlo. Pak ale začal dospívat a prvně se popral. Nečekala jsem to a nezareagovala hned dostatečně razantně. Sam začal být vůči jiným psům dominantní a my se navíc v té době přestěhovali a přestali na cvičák chodit, což byla další chyba. Na vsi, kde teď bydlíme, běhá většina psů na volno a Sam se po pár střetech už definitivně utvrdil v tom, že rvačka je normální způsob komunikace a docela fajn adrenalinová zábava. Snažím se mu to vyhnat z hlavy na cvičáku, kam opět občas docházíme, ale s úspěchy pouze dílčími. Lépe to jde páníčkovi, kterého Sam jako chlapa víc respektuje a poslouchá. Mne má sice radši, ale víceméně na mé názory kašleJ.

Sam se stal nedílnou součástí našeho života a procestoval s námi kus světa. Pravidelně jej berem na podzimní Pálavu i do zimních Krkonoš, byl s námi na vandru na slovenské Velké Fatře i v Jeseníkách, na vodě, na Vysočině, v Krušných horách, na Šumavě, ve francouzských Vogézách… Poslední dobou bohužel začal kulhat a tak omezujeme dlouhé a náročné pochody. Má artrózu kyčelního kloubu, pravděpodobně díky dysplazii… Také trpí občasnými záněty v uchu, jinak je ovšem stále ve formě a dobře naladěn. Poslední dobou si zvykl večer lehat na zádech v obýváku, přičemž otevírá tlamu v širokém úsměvu a vrtí ocasem. Říkáme tomu, že se raduje…   

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.