Čížkrajické stránky

Kalendář

Sam

Pár postřehů pro potencionální majitele labradora

Labrador bývá prezentován jako milý, klidný a rozumný pes, který nade vše miluje svého pána a je pro jeho radost ochoten udělat cokoliv. Z knih nabývá nepoučený čtenář dojmu, že toto všechno má labrador vrozené, že vlastně není třeba jej nic zvláštního učit. Pravda je však trochu jiná a to vede často ke zklamání a v důsledku také ke zvyšujícímu se počtu nezvládnutých, divokých a agresivních labradorů. Labrador je totiž v první řadě pes jako každý jiný, a to pes velký, těžký a silný, v mládí dosti divoký, který má svoji hlavu a s ohledem na to je zapotřebí jej vychovávat. Už u malého roztomilého štěněte je nutné si uvědomovat, že z něj vyroste 30 až 40 kilový psí halama, který MUSÍ poslechnout. Nabízím pár postřehů ze života s labradorem, které by Vám mohly pomoci se částečně připravit realitu Vašeho radostného ale občas i lehce vyčerpávajícího soužití s tímto báječným psem.

První rok labradořího života je pro novopečeného majitele opravdu dost náročný. Malí labísci jsou jako z divokých vajec a vyžadují hodně pozornosti. Neustále něco zkoumají a to hlavní, co je zajímá, je poživatelnost daného předmětu. Doporučuji proto pro štěně vymezit jednu (dostatečně prostornou) místnost, ve které bude po dobu Vaší nepřítomnosti a z ní všechno vyklidit. Nejlepší je nějaká chodba kde je lino nebo dlaždice a zaplnit ji hračkami (stačí i staré noviny a hadry) aby se stěně mělo na čem vyřádit. Přesto můžete očekávat oloupané tapety, strhané záclony, okousané lino a samozřejmě spoustu loužiček. Navíc jen co povyroste, určitě se mu dříve nebo později podaří otevřít si dveře, takže je lepší na to nečekat a zabezpečit je... Připravte se taky na to, že když budete se štěnětem doma, strávíte většinu času jeho sledováním a hubováním, popřípadě napravováním škod.

Venku je zase někdy obtížná labradoří všeobjímající láska - bude Vám utíkat za každým psem, dítětem, člověkem. Snažte se ho to odnaučit co nejdřív, protože co je roztomilé u malého štěněte, začne být obtížné u třicetikilového psa. Ovšem dost těžko se někdy kolemjdoucím vysvětluje, že si nepřejete, aby se s Vaším roztomilým štěňátkem mazlili a volali na něj… Budete za necitu a nelidu! A tak je to se vším: i když si přinesete roztomilého medvídka, mějte pořád na paměti, že z něj bude těžký statný pes, který MUSÍ být ovladatelný, a tudíž nutně potřebuje výchovu už od útlého věku. Musíte ho vychovávat sice laskavě, ale přísně a hlavně důsledně. Já sama, když to teď vidím, bych spoustu věcí udělala jinak (zvažte si předem např. jestli bude smět na křesla a gauče). Velký pozor si dejte na žebrání a kradení jídla - labradoři jsou velmi žraví a mají sklon k tloustnutí a navíc se člověk v klidu nenají. Se žravostí taky souvisí nutnost být na procházkách ve střehu, aby si každou chvíli neuzobl nějakou tu "mlsku".

Další problém spojený s držením labradora v bytě je línání. Takový pes pak líná celý rok a to dost. Připravte se na to, že budete luxovat a zametat ob den, přesto budete mít chlupy VŠUDE. Zní to sice směšně, ale pak stojí za to zvážit, jakou barvu labradora chcete i podle barvy koberce, nábytku a oblečení. Já měním šatník . Labrador se podle mne rozhodně nehodí do bytu malého, načančaného, plného váziček a sošek (při prudkých hrách i pouhým vrtícím ocasem shodí kdeco) a s úzkostlivě čistotnými obyvateli (kromě chlupů je taky problém zablácený pes po procházkách a labrador nevynechá příležitost se někde vymáchat a probrouzdat i když zrovna neprší). Taky je potřeba mít poblíž bydlení místo, kde ho můžete nechat dostatečně vyběhat NA VOLNO, pomalé procházky na vodítku mu rozhodně, aspoň v mládí, nestačí.

Přesto všechno si ale rozhodně nemyslím, že by labrador byl pes do kotce! Určitě je lepší dům se zahradou, ale spíš to usnadní život majiteli než psovi. Tomu je fuk, kde je, chce být s pánem a mít zábavu. Labrador přímo vyžaduje účast na veškerém dění v rodině, chce mít vše pod kontrolou, miluje návštěvy a nesnese, aby po jejich dobu byl někam vyobcován. Už proto by měl být vychován tak, aby návštěvy neobtěžoval a potěšení z nich mu mohlo být plně dopřáváno. Pes se také všechno líp naučí při každodenním soužití s Vámi než jednou týdně na cvičáku…

Ať už je ale na zahradě nebo v bytě, potřebuje labrador každodenní dostatečné vycházky zpestřené občasnými výlety, plaváním, obvykle milují sníh. Doporučuji i pravidelné návštěvy kurzů poslušnosti, aby se zklidnil mezi ostatními psy. Při projevech dominance nebo nesnášenlivosti k ostatním psům v pubertě neváhejte a hned zakročte – jasně dejte psovi najevo, že tohle si nepřejete. Cílem Vaší předchozí výchovy by mělo být, aby pes získal jasnou představu o svém postavení v rodině – a sice na samém konci hierarchie, i za dětmi. A pokud se Vám to podařilo, měl by si nechat i vysvětlit, že případné spory s jinými psy řešíte Vy jako vůdce a on se do toho nemá míchat…

V mládí je nutné štěně nepřetěžovat dlouhými pochody a tlumit i jeho nadšení při hrách s jinými psy. Labradoři mají sklony k dysplazii kyčelního kloubu, což je onemocnění dané jednak geneticky a jednak právě zátěží a kvalitou krmení během vývoje kostry. Rozhodně to ale neznamená, že byste měli štěně izolovat od ostatních, nenechali ho pohrát, nebrali na výlety. Jen je třeba všechno dělat s rozumem – když vidíte, že štěndo ve hře polevuje, ale nedá mu to, hru ukončete Vy. Do roku a půl věku ho neberte běhat vedle kola nebo celodenní výlety v hlubokém sněhu. Nechte hlavně na něm, aby si určoval míru zátěže. Malé štěně je lepší brát ven častěji a na kratší dobu. Spíš než na dlouhé výšlapy na výlety do rozličných prostředí, kde se dostatečně socializuje (tj. seznámí se světem a jeho obyvateli bez nepříjemných zážitků). K tomu patří samozřejmě kvalitní krmení, popřípadě doplňky stravy určené přímo pro výživu kloubů. Pozor na překrmování – labradoři by žrali pořád a mají sklony k nadváze. A není nic horšího na klouby, než tloušťka! Labrador nikdy nebude šlachovitý atlet typu ohaře, ale neměl by být ani sotva se valící koulí…

Labradoři mají dlouhé dětství, které sotva skončí, následuje puberta… Ale i když budete občas propadat zoufalství, věřte, že po roce se Váš miláček částečně zklidní a zmoudří (ten náš přestal jako na povel ničit věci a vítat každého kolemjdoucího, jako by mu až teď došla naše celoroční výchovná snaha) a po zhruba třech letech už s ním bude vyloženě nuda . Fenky bývají klidnější, mazlivější a závislejší. Labrador je ale rozhodně bezvadný pes, milý, přátelský, pro každou legraci, přizpůsobivý, ideální do rodiny i pro dlouhé vycházky do přírody, kde je výhodou jeho malá tendence utíkat za zvěří. Je ohromě přizpůsobivý, co se míry pohybu týče - poté, co se v roce konečně trochu zklidní, uvítá sice jakýkoliv pohyb, ale když na něj nebudete mít pár dní tolik času, bude se spokojeně válet na gauči, aby s Vámi o víkendu zase radostně vyrazil ven. Rozhodně Vám po dvou dnech nečinnosti nezdemoluje nudou byt. Labradoři také milují vše živé, zejména mláďata, ať už zvířecí nebo lidská. Bývají to rození pečovatelé… Přesto není rozumné nechávat psa samotného s malými dětmi bez dozoru, nikdy nevíte, co dítě napadne a jestli psovi nakonec přeci jen nedojde trpělivost. Může chtít jen děcko usměrnit tak, jak by usměrnil štěně, ale dítě je přeci jen jinak stavěné a neštěstí je na světě…

A poslední věc - po svých zkušenostech důrazně doporučuji štěně s průkazem původu (PP)! Platí to u všech plemen, ale u labradorů dvakrát! Stali se totiž módním plemenem, takže se na jejich popularitě snaží přiživit kdejaký laik nebo přímo podvodný množitel a kvalita psů bez PP je skutečně neuvěřitelně rozkolísaná. Jedině PP Vám zaručí, že z roztomilého prcka vyroste opravdu labrador a ne podivný voříšek smetanového zbarvení A také zvýší pravděpodobnost, že Váš budoucí společník na řadu let bude odpovídat labradorovi nejen vzhledem, ale i povahou. Současný častý problém, a sice agresivita labradorů, se téměř bez výhrad týká psů bez PP. Labradoři musí mít k uchovnění pracovní zkoušku a její součástí jsou i jakési "povahové testy" - pes nesmí v průběhu zkoušky napadat jiné psy ve své blízkosti ani projevovat sebemenší agresivitu vůči lidem. A další věc – v chovech s PP jsou hlídány dědičné choroby, v případě labradorů je to zejména zmiňovaná dysplazie. U psa bez PP netušíte, jak na tom byli jeho rodiče… Určitě stojí za to si našetřit, vytipovat si chovatelskou stanici podle Vašich představ a na vysněné štěně si počkat. Důležitá je i raná socializace u chovatele – štěňata by měla mít pravidelný a častý kontakt s lidmi od narození, jen tak si vtisknou člověka jako partnera. Pokud se tak nestane, už to nedoženou! Ani u psů s PP není 100% jistota, že všechno bez zbytku klapne, ale pravděpodobnost, že Vám vyroste zdravý, vyrovnaný a skutečný labrador je podstatně vyšší, což za vyšší pořizovací cenu rozhodně stojí. Když si spočtete, co Vás bude pes za celý život stát na krmení, pamlskách, hračkách, zničeném vybavení bytu a nedejbože v případě potíží za veterináře, je pořizovací cena skutečně pakatel…

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.